Opravna duší

„Deprese je černý pes, který tě zalehne.“  myslím, že tenhle citát Winstona Churchilla naprosto vystihuje život s depresivní poruchou. Pokud chcete zažít procházku peklem, pořiďte si paní Depresi.

Když můj psychiatr při pravidelné kontrole naprosto vážně nadhodil téma hospitalizace, úplně jsem se vyděsila. 
Do blázince? Nikdy!  Aby mě tam nadopovali léky, udělali mi z mozku zeleninu a nejspíš mi ještě pro jistotu pustili proud, abych přišla na jiné myšlenky! 
Nakonec jsem musela smutně konstatovat, že každodenní černé myšlenky, naprostá ztráta energie, beznaděj, zoufalství, špatná koncentrace, si už opravdu zaslouží radikální zásah. 
A tak jsem svolila...
Když se řekne hospitalizace na psychiatrii, valná většina lidí si s hrůzou vybaví  záběry
z Přeletu nad kukaččím hnízdem - prázdné pohledy duševně nemocných, svěrací kazajky, elektrošoky bez narkózy apod.
Pobyt na otevřeném psychiatrickém oddělení se ve skutečnosti zase tak moc neliší od hospitalizace na jakémkoliv jiném oddělení, jako je třeba interna. Jediné co se trochu vymyká je, že okno si sami neotevřete, jelikož je na zámek, a když si chcete rozkrojit pomeranč, ostrý nůž teda neseženete...
Fronta na ranní i večerní léky, polykání léků na sesterně, aby si někdo náhodou nedělal vlastní lékárnu v šuplíku, i tohle k pobytu na psychiatrii patří. 
Samozřejmě i pravidelný režim, skupinové i individuální terapie, nebo relaxační skupina. 
Pokud čekáte, že na psychiatrickém oddělení potkáte naprosto ztracené existence, jste na velkém omylu! 

Tak třeba Lukáš, úspěšný podnikatel, který byl zvyklý dělat všechno na 120%. Do té doby, než ho úzkosti a panické ataky dostaly na úplné dno, ze kterého se sbírá už několik let. 
Jana, sympatická holčina, maminka malé rošťandy, která se snažila být tak dokonalá, až jí její perfekcionismus dostal na psychiatrii. Když si otevřete její fotky na Facebooku, máte pocit, že neexistuje hezčí a spokojenější pár, než je ona s manželem. O tom, že bojuje s depresemi a úzkost ji svazuje nohy, spousta lidí nemá ani ponětí. 
Samozřejmě se našly o dost smutnější příběhy. Když jsem na skupinové terapii či při procházkách,  poslouchala některé své spolublázny, jak jsem se ze srandy nazývali, často mě mrazilo, nebo jsem stěží zadržovala slzy.  Život po boku alkoholika, nebo holka, co zažila to nejstrašnější, co se holce může stát...
Musím říct, že je mi nesmírně líto a zároveň cítím vztek, kolik z nás svádí každodenní bitvu s duševní nemocí, o které často naše okolí nemá ani tušení, a ještě s pocitem, že je to vlastně ostuda či  osobní selhání!  

Hodně lidí s depresí či úzkostí se prostě bojí ukázat svoji slabost a přiznat, že potřebuje pomoc. 
Nechci zpochybňovat utrpení onkologicky nemocných lidí, ale troufám si říct, že duševní bolest  dokáže být naprosto stejně trýznivá, jenom ji na první pohled nevidíte. 
 

Pobyt na psychiatrii je něco, čím se člověk zrovna nechlubí. Když skončíte na chirurgii se zaníceným slepákem, není problém napsat kolegům. Když ležíte v blázinci, vymýšlíte všechno možné, jenom, abyste nemuseli přiznat barvu, že potřebujete ,,opravit,, duši. 
Deprese není ničí volba.  Nemůžete se s ní domlouvat, či ji odložit do nočního stolku. Je s vámi v práci, doma i na oslavě narozenin. Je to silný nepřítel, kterého nedokážete porazit sami.
Pokud to jen jde, vyhledejte prosím pomoc odborníka, ať už psychologa, psychiatra, krizové centrum, nebo se nechte prostě  hospitalizovat. 
V nemocnici jsem se setkala s lidmi všech věkových kategorií,  kteří byli velmi empatičtí, starostliví, talentovaní i velmi tvořiví.
Všichni bojovali se svými vnitřními démony, a přesto dokázali vnímat potřeby druhých. 
Pokud to byli skuteční blázni, pak si přeju, aby takových bláznů chodilo po světě víc!