Schopnost vyhledat pomoc je známka vůle zit.

Karma . Přiznání si, že už situaci nezvládám, a tudíž potřebuji intenzívní odbornou pomoc, není znakem slabosti, ale naopak síly. Je to první krok k vítězství nad zákeřnou a nebezpečnou nemocí, jakou deprese bezesporu je.

Přeji Vám příliv dalších sil k jejímu definitivnímu zvládnutí.

Svět lidí je v podstatě blázinec nebo náročná zoologická zahrada. Přežít to do pokročilejšího věku není úplně snadné. Mám jednoho kamaráda, který bere antidepresiva, ale nikdo by to do něj neřekl - chová se zcela normálně, výstředně, je dost nafoukaný - možná to má ze svého ega, které narazilo na realitu. Znám to, taky jsem párkrát narazil na realitu a šel k zemi...počítání, ale bez pokusu o sebevraždu a bez prášků - nevěřím na to, myslím si, že jsem v podstatě silný. Docela mě překvapilo, když jsem se dozvěděl, že jedna klidná, tichá spolužačka ze střední školy se zabila - měla navíc malé dítě, takže to bylo vskutku nečekané. Špatný partner+rodina ji nepodržela= sebevražda. Nikdy bych to do ní neřekl.

Krásný článek, i tady reagují Ti, kteří si za žádnou cenu nepřiznají, že potřebují pomoc. Jen neustále pouští zdánlivě hluboká moudra.

Blázni a děti mluví pravdu.

Člověk časem zjistí, že nepotřeboval opravit duši. Jen získat reálný pohled na svět, kterého dosud nebyl schopen.

Měl jsem spolupracovníka, se kterým jsem měl přátelský vztah. I on trpěl depresemi. Měl však mezi nimi několikaleté pauzy, kdy byl OK. A jednou zase přišly deprese, na které prášky nezabíraly. "Nedoporučuje ti psychiatr hospitalizaci?" Zeptal jsem se přímo. - "Ne." odpověděl, ale neznělo to moc jistě. Nakonec skončil sebevraždou. Později jsem se dověděl, že psychiatr mu naléhavě doporučoval hospitalizace, on se však toho panicky bál a volil jinou cestu...