Já ne, to ta rodina
Každý z nás od svých rodičů zdědil specifické znaky na bílých krvinkách tzv. HLA znaky – jednu polovinu od matky, druhou po otci. Některé tyto znaky se prokazatelně pojí s vyšším rizikem vzniku a rozvoje určitých chorob, jako je třeba cukrovka nebo celiakie. Škoda, že vlastní neúspěchy, neschopnost poprat se s životními překážkami, lenost, prokrastinaci, tendenci vybírat si lehčí cesty nebo utíkat před problémy či vztahy nemůžeme na tahle „čísílka“ taky svést. Jak by se člověku ulevilo!
Jednou jsem se shodou náhod setkala s člověkem, který měl za sebou několik finančních průšvihů – ty skončily větším finančním podvodem. Z většiny zaměstnání byl odejit kvůli svému chování, konfliktům a podobně.
Ovšem měl omluvu: To já ne! To ta moje rodina!
Podle něj všechny problémy jako půjčování si peněz, nevracení částek kamarádům nebo podvod jsou způsobené tím, že se mu v rodině dost nevěnovali. Táta pil, máma byla taky často na pracáku, sociální pracovnice si u nich podávaly dveře. Jeho vlastní bratr má ale čistý trestní rejstřík, vystudovanou vysokou školu a fungující manželství.
A já si často kladu otázku, jak je možné, že máme stejné rodiče, stejný základ, a přesto jeden prochází životem bez jediného škobrtnutí a v roli „slušňáka“, zatímco druhý se potácí na okraji společnosti a většina jeho kámošů nosí zelenou teplákovku na Ruzyni.
Na mých dvou neteřích se dají rozdíly mezi sourozenci ukázat přímo exemplárně. Mladší byla od mala hodně aktivní, neposedná, extrovertní, na pískovišti zlobivého chlapečka přetáhla hrabičkama. Starší dodnes ke štěstí stačí pár kamarádek. Je to takové dítě "mouchy snězte si mě". Její mladší sestra nemá problém bez pokynu autorit se hnout z místa, nenechá se jen tak řídit, čímž občas pravda dohání k zoufalství učitelský sbor. Na druhou stranu je to právě ona, kdo vehementně brání svoje spolužáky, kteří se neumí bránit, jsou fyzicky slabší nebo se jakýmkoliv způsobem odlišují a stávají se tak snadným terčem posměchu či šikany.
Obě přitom měly stejný start, žádná nedostala automaticky lepší karty. Někteří psychologové tedy hovoří o tom, že určitou roli může hrát i věkový rozdíl mezi sourozenci.
Pro staršího je příchod malého vetřelce někdy doslova zemětřesením. Některé děti mohou začít reagovat zhoršením školních výsledků, žárlivými scénami či domáháním se pozornosti. Jiné dítě se naopak uzavře do sebe a vytvoří si svůj vlastní svět.
Rodina má bezesporu v životě člověka obrovský význam. Jsou to právě rodiče, osobnost členů rodiny a nejbližších, s nimiž dítě žije, kdo se nejvíce podílí na vývoji a utváření jeho osobnosti.
Jeden můj kamarád s oblibou říkává: „Geny nevyčůráš.“
Já si osobně ale myslím, že svoje vlastní selhání na životní cestě či v partnerských vztazích, nemůžu jen tak házet na rodinu.
Každý z nás má základní kámen od svých rodičů. Možná má špatný tvar či barvu, ale otesat si ho už budeme muset sami, s tím nám bohužel nikdo nepomůže.
Máme karty, se kterými musíme hrát, a na rodiče všechno holt svádět nemůžeme. Jako dospělí máme možnost svůj osud měnit. Já vím – je to těžké, složité, bolí to a taky je to hrozně nefér.
Doufám, že na vás teď nepadla deprese...
Pokud jo, vyražte ven, je hezky!
A třeba potkáte i fčely a motýle!
Iveta Böhmova
PS: dnes neumírej!
Ve světě každých 40 vteřin spáchá někdo sebevraždu, celkem je to skoro 800 tisíc ročně. V Česku jsou to až 4 sebevraždy denně. Je to málo nebo moc?
Iveta Böhmova
Na hranici pekla
Neberu drogy, doma se mi neválí prázdné flašky od vína, nerozhazuju peníze za blbosti ani nestřídám partnery jako ponožky, zato vím, jaké to je nenávidět sama sebe, nevědět, kdo jsem, kam jdu, co vlastně doopravdy chci.
Iveta Böhmova
Děti úplňku
V ČR podle odhadů žije až 200 tisíc autistů, přičemž počet dětí s touto diagnózou bohužel stále roste. Není to dětská nemoc ze které vaše dítě vyroste...
Iveta Böhmova
Duše na dovolené
Když se řekne blázinec, valná většina lidí si představí zamřížovaná okna a postavy jak z Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem. Pobyt na psychiatrii má jistý pejorativní nádech a je to něco, čím se člověk zrovna rád nechlubí.
Iveta Böhmova
Opravna duší
„Deprese je černý pes, který tě zalehne.“ myslím, že tenhle citát Winstona Churchilla naprosto vystihuje život s depresivní poruchou. Pokud chcete zažít procházku peklem, pořiďte si paní Depresi.
Iveta Böhmova
Invalida
Jsou to již skoro dva týdny, kdy jsem se díky své nešikovnosti a shodě náhod, ocitla v roli invalidy. A můžu vám říct, že život o dvou berlích je neskutečný zážitek, o který se s vámi prostě musím podělit.
Iveta Böhmova
Tragikomix
Jestli si teď snažíte vybavit celý seznam císařů Římské říše a ujistit se, že mezi nimi opravdu byl nějaký Tragikomix, ulehčím vám práci, ale nebyl. Pokusím se vám, ale tento zvláštní druh Homo sapiens trochu přiblížit.
Iveta Böhmova
Depresso
Život s depresivní poruchou je jako, když vám díky vaší nešikovnosti při krmení chameleonů utekl cvrček, a než jste ho stačili chytit, tak se schoval někam pod postel. Víte, že tam je a jenom se děsíte, kdy začne zase cvrkat...
Iveta Böhmova
Neveselé a nešťastné?
Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme přátelé! Naplněné štěstím, pohodou, láskou a spokojeností. Jestliže se Vám při představě Vánoc rosí čelo hrůzou a modlíte se, aby už byl proboha leden, vězte, že nejste určitě sami!
Iveta Böhmova
Velký špatný
Původně jsem chtěla napsat něco o Covidu, ale tomu malému zmetkovi se věnuje tolik pozornosti, že kdyby uměl číst, asi se štěstím umutuje k smrti! Raději tedy napíšu o tom, jak se žije s depresí - to už máte prašť jako uhoď.
Iveta Böhmova
Na prášky
Věděla jsem, že je něco špatně, jen jsem si to dlouho odmítala přiznat. Já jsem přece silná, já se přece nesložím! Teprve, když můj svět zčernal a jen občas do něj dopadl paprsek slunce, začala mi v hlavě blikat červená kontrolka.
Iveta Böhmova
Sobci a Spasitelky
Předně bych ráda podotkla, že nepatřím mezi zaryté feministky, které by nejraději všechny chlapy vykastrovaly, nebo je alespoň pověsily za koule do průvanu. Jen bych jim občas vážně chtěla vidět do hlavy.
Iveta Böhmova
Spalničky, spalničky, kdopak vám dal hlas
Jsou velmi společenské a milují větší kolektiv. Chodí ale zásadně bez pozvání a bývají neskutečně otravné.